Přidat odpověď
No, tak na tohle mám já názor jiný:
- já sama jsem chodila v cca 9-ti měs. naprosto bez opory a jistě. A ano, naši mě občas dávali do chodítka - mamka byla těhotná a brácha se narodil 13 měs po mě, takže to fakt jako chápu. Ovšem nejsem ohrádkové, event. postýlkové dítě, normálně jsem se plazila, fázi lezení jsem přeskočila. Co se týče nějakého poškození páteře, kloubů atp. - nikdy jsem neměla a nemám žádné problémy se zády, páteří kyčlema. Fakt jako nic - a to sedím od 18-ti let cca 8-10 h denně v práci u PC. Vyjma tedy 3 let na RD.
- můj synek naopak byl v tomto zcela předpisový - tedy nejprve plazení, pak lezení, pak sed, pak chůze (u něj tedy rovnou běh). Párkrát byl taky v chodítku - když jsme byli u našich na návštěvě. Taky nebyl ohrádkové-postýlkové dítě. Chodil začal těsně před prvním rokem - naprosto jistě, nepadal a když už, tak na zadeček.
On byl a pořád je ale takové to dítko co v klidu nevydrží a vše dělá na 110 %.
- synek mé kamarádky (stejně starý s mým), chodil od cca 10-ti měs. Chodítko neměl, ovšem je to postýlkové dítě. Vždy byl takový cvalík, takže byl posazován už na cca 6měs - udržel to díky té konstituci. Byl vždy klidný, pozorovatel, žádný zběsilý človíček. Neplazil se (na bříšku mu bylo nepříjemně), ani nelezl, rovnou začal chodit - a ty první 2 měsíce prý byly šílené, údajně "házel záda", kamarádka z toho byla nešťastná...
- synek mé druhé kamarádky taky nebyl ohrádkový, neplazil se (také nebyl rád na bříšku), nejoblíbenější vzpřímená poloha byl klek, pak lezl, a to až tak na 11měs., pak chodil "po kolínkách", normálně se postavil a začal zkoušet první krůčky až po 1,5 roce věku, do té doby mu prostě stačilo být jen na kolenou.
a tak dále, a tak dále... prostě co dítě, to jiný styl.
Předchozí