Ahojda. Hlásím, že já jsem ještě stále 2 v 1. A mimčo přemlouvám, ať ještě chvilku vydrží. Byť už se sotva valím, stále nějak nestíhám přichystat vše potřebné. Samozřejmě písnu, až nás tu bude víc.

Jinak k mamánkovství. Zdá se mi, že k nám přišla druhá vlna separační úzkosti. Nebo snad Pája cítí, že za chvilku už mamka nebude jen pro něj. Jakmile se chce s ním nějaký dospělák moc bavit, hned slyším: „máma“ a mizí ke mně. Horší je, že odmítá i taťku a babičku. Jí se už jenom s mámou, usíná se jen s mámou… Jsem šťastná, že jsme našli porodnici, kde nás nechají všechny čtyři pohromadě. Představa, že tu po nocích ten náš synek dělá taťkovi scény, by mi asi moc spát také nedala.

No a aby toho nebylo málo, asi i období vzdoru k nám přišlo o něco dříve. „Ne“ už slyším takřka na všechno. Ve vztekání je to na první ligu. A jak si umí postavit hlavu, že bude po jeho. Někdy se tomu člověk až směje, jak takový mrňous zkouší, kolik toho sneseme a kam až může zajít. Běžně se zasekne v chůzi a dál prostě nepůjde. Odnést ho, to je řvací scéna, a když odcházíme v bezpečných územích sami, ještě nám zamává. Tedy nyní už je ve fázi, že začne mávat on první, vyloženě jak by říkal:“ Čau, už běžte, já Vás už nepotřebuju.“ No přišlo to v pravou chvíli. Už vidím naše společné procházky s mimčem a Pavlíkem až bude manžel v práci. Začínám uvažovat o vodících kšírách, aby neměl tolik šancí zdrhnout.

A další správné načasování, začínají se klubat pětky. Najednou mám pocit, že doteď jsme pomalu ani nevěděli, co to je růst zoubků. Proti těm stoličkám, doposud procházka rajskou zahradou.

Jinak nevím, kolik z Vás si nechává posílat takové ty informační e-maily z těchto stránek. Uvažuji delší čas, že je odhlásím pro zachování zdravého rozumu. Ten poslední mě opět dostal. Nějaká maminka tam spočítala, že jejich chlapeček v tomto věku umí 400 - 500 slov. Nejdřív mě napadlo, že ji tam prostě skočil překlep o jednu nulu. Ale když jsem četla dál, došlo mi, že to myslí vážně. Pak jsem přemýšlela, jak to asi počítala a odtud byl už jen krok k myšlence, že bych to asi měla zkusit spočítat u sebe. Mám obavy, že v době rodičovské dovolené má slovní zásoba možná klesla pod tuto hranici. No a pak jsem měla chuť napsat tam, že náš drahoušek nosí stále plíny, slov patlá jen pár a do schodů i ze schodů ho velmi pečlivě držím. Ale jsem šťastná, že umí :“ Dík a Prosím“, často se směje a sám od sebe mi občas přijde dát pusu. Místo toho mě však napadlo spíše to napsat sem Vám a poděkovat Vám všem. Za to, že jste správně normální, že si tu navzájem držíme pěsti, máme radost z každého pokroku těch našich drobečků a kašleme na soutěžení kdo dřív a víc. Vždyť o tom to rodičovství fakt není.

Takže díky, že jste a takové, jaké jste. No a přeji všem krásné Velikonoce a nádherné jarní dny se vším hezkým, co k jaru patří.