Píšu sem poprvé, ale hodně diskuzí jsem si už přečetla. Na kocni září jsem se po 5 letech rozešla s přítelem. Máme dvě malé děti. Vztah neklapal od začátku, měla jsem velké pochybnosti. Přišlo první těhotenství, velké váhání jeslti vůbec ano, pak probrečené těhotenství. První rok s dcerou bylo vše lepší, pak rychle druhé těhotenství. Už tehdy jsem měla poznat, že něco je špatně, po cestě z porodnice jsem brečela a od té doby pořád smutno. Přítel si našel nějakou známost, nikdy nebyl doma, celý první rok s oběma dětmi pořád odjížděl na dlouhé pracovní cesty. Nakonec jsem už prostě nemohla dál a utekla. Ale ouha, úleva nepřišla. Naopak pád do strašlivé deprese, sebevražedné myšlenky. Najednou mi došlo, že na to žít sama se dvěma dětmi nemám. K dcerám cítím totální odcizení, pořád si říkám, že jsem je neměla mít. To si pak vyčítám a nenávidím se za to. Musely jsme se přestěhovat k mámě, sama nevzládám. Vyzkoušela jsem asi tři druhy AD s děsnými účinky, na nic dalšího si netroufám. Chodím do terapie, ale zatím se výslekdy neprojevují, i když terapuetka je dobrá. Vážně uvažuji o tom, jít na pár týdnů do PL, ale mám pocit, že to už bude totální prohra. Možná jste některá prožila totéž a můžete dodat naději, že bude líp. Zdá se mi, že jsem dětem zničila život, už tím zoufalým vztahem, kde byly stálé hádky a občas i násilí, a teď to jen pokračuje mou neschopností je milovat. Uff, co dál?