Jájo, mám za sebou taky docela těžkej porod (možná že tak se rodí normálně, jen já jsem slabota, nevím), nicméně plánuju návštěvu psychologa, protože cítím, že jsem si z toho udělala trauma.

Chceš toho po sobě moc, když si vyčítáš, že jsi nedokázala ochránit miminko a zapojit manžela. Co bys v tom stavu po sobě chtěla? Buď sama na sebe hodná, láskyplná a chápající, udělala jsi, co bylo v tvých silách, víc jsi nemohla. (a ani to není tvoje role, manžel se může zapojit sám, a to jak budou sestry respektovat tvoje přání a zacházet s miminkem v tu chvíli taky nemáš šanci ošéfovat).

Jinak doporučuju si s manželem promluvit, třeba ti dá na to jiný pohled. Mě překvapilo, že můj přítel vidí porod dost jinak než já-pro mě tam byli skoro všichni hrozní, jemu se hodně líbili a přišli mu fakt dobrý. Můj názor to sice nezmění, ale je zajímavý to slyšet. A já byla ve 2.době asi aktivní - hopsala jsem ve sprše, visela na příteli a pohupovala se, malej byl stejně zamotanej v pupeční šňůře, to je fakt individuální.