Přidat odpověď
Prosím, jak byste se postavili k této situaci?
Tchyni je 74 let, žije sama. Má menšího psa (nějaký kříženec s pudlem, podobný spíš pudlovi), kterému je 14 let. Pes je na tom momentálně dost špatně, nejspíš tu moc dlouho nebude. A teď pomalu přicházejí na řadu úvahy:
Když si pořídí nového psa (domácího, ne venkovního), pravděpodobně to bude konzultovat s mým mužem, jejím jediným příbuzným. Ony by jí rád slíbil, že kdyby se s ní něco stalo, psa si nechá. Pro mě je tahle představa hrozná. Bydlíme v baráku, kdyby to byl venkovní pes, byla bych přístupnější, ale každej tchynin pes spí v posteli, je to prostě domácí mazlíček. Zcela reálně, jestli si třeba za rok psa pořídí, pravděpodobně jí ten pes přežije klidně o 10 let. Nechci na sebe vzít takovej závazek. Mě pes vadí i když s ním přijde na návštěvu, drápe koberec, leze po sedačce (všechno máme nový a se zvířetem v bytě jsem nikdy nepočítala). Navíc pudly opravdu nemám ráda, jediný, co na nich vidím dobrýho je, že nepelichaj. Máme venkovní kočky, zvířata mám ráda, ale ne doma a zrovna pudlové mi fakt nejsou sympatický už od malička. Mám ráda velký psy, měla jsem dva (najednou), nové jsem si nepoříila kvůli financím.
Zajímal by mě názor, jak byste se zachovali. Jsem dost měkká, blbě se mi trvá na svém a tahle situace moc hezky nahrává k tomu, aby se to uzavřelo tím, že já jsem ta zlá a neochotná, nechápu starou paní, která je sama a nemám ráda zvířata. Moc bych si tohle chtěla prosadit, vadilo by mi to opravdu hodně, ale láme se to ve mně, jestli mám morální právo tohle odmítnout a právě tak jestli má můj chlap právo po mně tohle chtít?
Asi nebudu stíhat reagovat, ale budu moc ráda za všechny názory!
Předchozí