Aišo, jsme na tom koukám pořád stejně.
Nějak pořád hledám proč tam nejít, muž by se mnou i šel, ale zase si říkám, co maličká, tahat ji někde sebou? Hlídání není. Říkám si že to zvládnu sama. Nějak.., nevím jak.
Pořád si říkám, že to všecko přejde a bude to jako dřív. Tak to bylo alespoň z mýho pohledu dokonalý.
Ale to asi ani nejde. Nevím.
Jsou dny, kdy se to zdá dobrý a z toho bych mu neraděj všecko vyřvala do obličeje a zabalila mu.
Rve se ve mě moje láska k němu s tím jak moc mě zasáhlo to co udělal. Mám strašnej strach uvěřit, že... ani nevím jak to všecko popsat.