Jo máš pravdu, taky bych se bez takové zkušenosti obešla.
Je to jak píšeš, připadám si vyhořelá citově a i když vidím, jak se muž snaží, necítím tu lásku jako dřív. Ale nedovedu si představit svůj život bez něho. Když přijde ráno z práce a probudí mě polibkem se slovy dobré ráno lásko. Svou lásku k němu cítím ve chvílích, kdy tu se mnou není. Bojím se dát svoje city opět najevo, aby sem nebyla jak píšeš, za blbku, když by se to stalo zas. I když on tvrdí, že tahle zkušenost mu stačí na to, aby to neudělal podruhý. Jako by sem si říkala, že když ho budu mít ráda jen takhle napůl, bude to příště bolet míň. Ale spíš se trápíme takto oba.
On mi to posal tak, že mu připadá, že jsem kolem sebe postavila hradbu aby se ke mě nic nedostalo. Asi jo a ještě vysokou věž bez dveří, kam za mnou nic špatnýho nemůže, ale bohužel ani dobrýho.
Život s ním je v tuto chvíli v naprostým pořádku, ale chybí tam to něco co ho dělalo dřív něčím nádherným a výjmečným. A nevím, jestli takto můžem žít do konce života. Pořád čekám, že přijde nějaký zlom a ono to bude v pohodě, ale už je to třičtvtě roku a nic