"Jinak nechci být trpitel,prostě jsem toho zvládla už strašně moc a zvládnu i tohle,ono totiž nic jiného tak nějak nezbývá,nemám čas se zhroutit tak nějak,,doopravdy"...."

Aišo, taky jsem často za hrdinu, a nešla jsem nikam ani teď v zimě, i když zpětně to hodnotím, že jsem měla. Ale teď je lépe, tak mě zase nic netlačí. Nemám důvěru, nechci se nikomu otevřít. Ale sama cítím, že dlouhodobě to asi udržitelné není. A obávám se, že k tomu, abych se zhroutila "doopravdy", jsem měla ještě před pár týdny opravdu už jen malý krůček.
Ani vlastně nevím, proč to píšu. Snad proto, že asi vím a chápu, proč nikam nejdeš. Ale dobře to není. Není to k dobrému žití.