Fajné téma. Dneska dobře načasované.
Mám totéž s otcem. Jsem nemožná, blbá, nevychovaná a drzá, ne/pracuji, ne/starám se o prcka, přeháním, hysterčím, atd. denně denně. Cokoliv řeknu, odporuje.
Myslím, že to tak bylo vždycky.

Často tu píšete "vymezit se, vyhradit se". Prosím vysvětlení a radu, jak se to dělá?
Navíc jsou mezi námi vysoce závislé vztahy - práce/rodinná firma, prcek/jediné vnouče, láska, a různě propojené finance. Vídáme se denně a ráda bych při tom zůstala. Moje úžasná maminka s ním má těžký život a její rada je "kousni se do jazyka", to neumím a nedokážu.
Mám ještě sestru. Celý život jsme poslouchaly jeho nářky, že je páté kolo u vozu, on chudák s babama; a my ho přitom chovaly jak v bavlnce, podstrojovaly mu a skákaly, jak pískal, protože byl vždycky autorita, až s dospíváním (a slovníkem cizích slov) jsem začala chápat, že je despota, autokrat a cholerický sobec.
Dodnes se bojím křiku, a bohužel sama snadno vybuchnu, taky jsem vládcem ve své domácnosti, bohužel jen tam.
Jak s takovým člověkem vycházet bez ztráty vlastního názoru a důstojnosti? Jde to vůbec, jaké jsou následky toho "vyhrazování", nebo je opravdu lepší sklopit uši a zkousnout, spláchnout...