Já si myslím, že z jednoho setkání s cizími dětmi nelze vyvozovat vůbec nic.
Třeba naše děti byly v tomhle věku doma celkem zvladatelné, v momentě, kdy jsem s nimi vyrazila kamkoliv, byly jak vichřice, zvláště mladšího syna bylo všude plno. Dlouhá čekání v čekárnách patří mezi nejhorší zážitky, zvláště mladší syn se velmi rád předváděl a dělá to dodnes, stačí, že komentuje všechno nahlas, byť pravdivě, aby to nejlépe slyšeli všichni a jakákoliv moje negativní reakce to ještě podpoří, protože o tom začne nahlas diskutovat.

Reakce cizích lidí byly vždy velmi různé, nejúčinnější a nejstravitelnější ale bylo, když si se synem začal dospělák povídat jako s dospělým, já jsem se k hovoru přidala, jen když jsem to pokládala za nutné.

Takže v téhle situaci, kdyby mi hodně vadilo, co cizí dítě provádí, asi bych s ním zkusila navázat hovor, ale v maximálně pozitivním duchu, protože napomínání, negace a nadávky nepomůžou ani dítěti, ani jeho mámě.
Buď odvést pozornost: "Ahoj, jak se jmenuješ, chodíš do školky, dnes jsi asi do školky nemohl jít, bolí tě něco, nechybí ti kamarádi".
Pokud by dítě reagovalo na mě jak píše zakladatelka, zkusila bych "ale já nejsem baba, já se jmenuju Tereza, jak se jmenuješ ty, na nás čeká paní doktorka (tatínek), my už musíme jít, jsi hodný, že nás pustíš"

Něco jiného by byla otevřená agrese, ale o tu tady podle mne nejde.