Kdyby děti otravovaly moje děti nebo mě, tak bych jim něco řekla. I když normálně mám teda svatou trpělivost, čili by to muselo být hodně přes čáru.
Vykládat jejich matce, jak se mají chovat, je zbytečné, neslušné, + ještě se to obrátí proti tobě.

Nedávno jsem se v podobné situaci držela a neudržela. Byla jsem s dětmi (3 roky) v ND na baletu, měla jsem 2 místa v lóži. Na druhých dvou seděla babička s vnučkou, tipuji asi sedmiletou.

Moje tříleťačky jsou v divadle naprosto nadšené, chovají se vzorně, mlčí, chápou pravidla hry. Vědí, že když je to nebude bavit, jdeme domů.

Tamta holčička ovšem začala mluvit okamžitě se setměním v sále. První slova: "A kdy už bude přestávka?" (babička předtím někomu líčila do mobilu, "no to víš, malá je úúúplně nadšená"). Prvních deset minut představení holčička nepřetržitě mluvila, babička klíďo píďo nahlas odpovídala. "A co to je, to zelený, na co to hraje, hele, tam někdo jde, babi, kdy bude přestávka, co to má na hlavě, jééé, oni tancujou..." HRŮZA.
Moje děti pořád vzorné, ale už jim klesala morálka.

Občas jsem se na holčičku a na babičku podívala, ale nedošlo jim to. No, tak jsem udělala hnusný a naštvaný PŠŠŠŠŠT. Naštěstí babička pochopila a začala dítě nesměle tlumit. (Asi viděla, že už je zle – byla jsem vzteky bez sebe, připravena nechat je vyvést.)