Podle mě dávání je vždycky dobrovolné. Jedna věc je mluvit s dětma (a taky jim v tom dávat příklad) o tom, že rozdělit se je fajn, a že je dobrý chovat se k druhým, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám, a nebýt sobečci a kdesi cosi - ale stejně by tam měla být možnost toho definitivního NE, kdy řeknu - ale tohle je moje věc a já mám právo rozhodnout, jestli ji daruju nebo ne.
Protože jinak v podstatě ta věc moje není, žejo.