ale to přece není, že Ti někdo UKAZUJE bonboniéru (jako ve stylu heč, já mám a ty ne), to by bylo fakt hnusné. A bonboniéra je jedna věc (výrazný přebytek) a dejme tomu žebírko čokolády druhá (tam už by Ti to "chybělo" - je povinnost se dělit i tam)?
S trochou licence, prosím, když návštěva tu bonboniéru vidí, tak ji holt ukazuje. Současně samozřejmě platí, že člověk neloudí a nedožaduje se něčeho, co mu není nabízeno, pokud jde o kategorie cizích bonboniér a spol.
Že nekonzumuju své poslední(jediné atd.) žebírko čokolády před bližním, když nemámchuť nabídnout, to mi přijde spíš jako záležitost běžného společenského taktu, než toho,co jsemse snažila říct.

"Protože on je úplně stejně člověk jako ty a když si představíš sebe na jeho místě, co by se ti líbilo, aby udělal?"
Tak když je ta čokoláda jeho, tak by se mi samozřejmě líbilo, kdyby mi dal, ale zase na druhé straně přece nebudu mít trauma z toho, když to neudělá.
Samozřejmě, čokoláda je nedůležitá věc a že mi Franta ze své nenabídl, to je celkem banalita, ale nemění to nic na tom, že já nabídnu, můžu to udělat právě proto, že se můžu rozhodnut jinak než Franta. Mám určité "morální právo" Frantovi nenabídnout, až přijde on k nám, ale je to celkem slaboučký, zpracovat to takhle, i když legitimní.

Je na něm, aby si prožil, zda mi tu radost udělat chce a co to potom udělá s ním.
Podle mě by mu mělo jít o možnost udělat to, co je dobré, spíš než udělat někomu radost. Vidět jeho radost je svého druhu odměna, potěšení, je to (nebo snad byměl být) sdílení spíš, než moje libovůle něco poskytnout.
Osobně si myslím, že není všechno jen na nás, určité rámcové normy pořád jště existují. Nebýt lakomý mezi ně může nebo nemusí patřit,to je předmět diskuse, podle mě by to mezi ně patřit mělo. A malé dítě má tu výsadu, že si může svobodně a bez odsuzování kýmkoliv prožít i sobectví a vidět, co to s ním udělá.


A pokud funguje "dělit se je samozřejmost" pro toho dávajícího, má to tak fungovat i pro toho obdarovaného?
Ne, z dárek není samozřejmost. A ani pro to dělení není samozřejmost dobré slovo, pokud jsem ho napsala,nezvolilajsem ho dobře. Nemám na mysli samozřejmost, spíš to, že mi rozdělení se není za těžko nebo ho nepovažuju za možnst rovnocennou se sobectvím.

Tj. dárce si žádné zvláštní díky nezaslouží, měl toho víc než spotřeboval a byla to proto skoro jeho povinnost dát mi taky.
Ne. Zaslouží si pěkné poděkování a účast na mojí radosti. A taky oplátku, když bude někdy situace obrácená.

A může se (ne)obdarovaný na (ne)dárce právem zlobit, když se rozhodne, že se nerozdělí?
Ne. Zvláště pokud jde o čokolády a jiné luxusy. Jsou jeho a je na něm, jak s nimi naloží.Ale to není v rozporu s tím, že "když mám, tak dám". Není to nároková položka. Je to něco, co by měl člověk k člověku cítit.