Jsem jedináček, mamka jiné děti mít nemohla (i se mnou měla problémy, na tehdejší dobu mě měla hodně pozdě). Když jsem byla malá, tak mi navíc zemřel táta, zůstaly jsme s mamkou samy. Byly chvíle, kdy jsem si sourozence přála (to přiznávám), ale díky mamce jsem měla opravdu krásné dětství (i když jsme neměly moc peněz, tak se mamka vždy snažila, aby mi nic nechybělo).
Teď už je mamka v důchodu, je jí sedmdesát let, stále máme krásný vztah, vídáme se skoro každý den...
Jako dospělé mi sourozenec nechyběl, myslím, že "jedináčkovství" na mne ani žádné následky nezanechalo /vždy jsem měla kolem sebe spoustu kamarádů/. Je určitě moc fajn, když je rodina širší, ale - jenom v případě, kdy rodina /sourozenci/ drží doopravdy spolu.
Ve svém okolí (bohužel) čím dál víc vidím, kolik sourozenců spolu vůbec nemluví, o rodiče se dost často stará jen jeden, jak se handrkují třeba po smrti rodičů o majetek ... bohužel jsou (v mém okolí) v menšině ti, kteří mají se sourozenci opravdu dobrý vztah. Nevím čím to je, ale je to hodně smutný.
Ale jak už jsem psala - mít fajn a velikou rodinu je určitě v životě veliké plus.