Ahoj, já jsem ze čtyř dětí, manžel je jedináček.
Prospěšnost sourozence vidím nejvíc v dětství a pak ve chvíli, kdy rodiče už od dětí potřebují nějakou pomoc.
Manžel např. doteď bojuje s tím, aby se nechoval sobecky (což mě na něm vždycky nejvíc točí - jedno dítě onemocní a mě logicky napadne, aby to nechytlo jiné dítě, manžela nejdříve to, aby to nechytl on - prostě takhle byl vychován, vše se točilo okolo něj. Ale jinak je to dobrej chlap)
Já jsem za sourozence našim vděčná, nedokázala bych si představit, že bych je neměla.
Manželovi, myslím, nikdy v dětství moc sourozenec nechyběl, ale teď by ho ocenil - kdykoliv tchýně něco potřebuje, je to prostě na něm. I ten pocit, že cokoli by se stalo, musí to řešit stoprocentně on sám, není příjemný.
Ale jasně, sourozenec nezaručí, že nakonec se člověk nebude v dospělosti cítit jako jedináček - u nás jedna sestra také určitě nepomůže, až bude potřeba. Ale ostatní dva jo. Takže jak tu někdo psal, je to alespoň šance a i to je fajn.