Jsem jedináček a nadšená jsem z toho nebyla už jako dítě. Naši mít další dítě nemohli takže já jsem byla ta jediná naděje, já jsem byla zahrnována 100 % pozorností, byla jsem pod 100 % kontrolou...Navíc teď jsem vdaná a odstěhovaná a naši jsou sami jezdím za nimi každý týden, ale stejně jsou opuštěný, kdybych měla sourozence alespoň bychom se o pozornost vůči rodičům mohli dělit. Když se nám narodila dcera věděla jsem dopředu že nechci jedináčka, vyrůstat jen mezi dospělými není žádný med a to ani nemluvím jaké jsem měla později problémy při kontaktu s vrstevníky...znala jsem jen péči rodičů, jen to dobré, ale třeba bránit se proti výpadům nějakého agresivního vrstevníka jsem prostě neuměla