Já bydlím v družstevním bytě v paneláku.
Kdyby mi řekněme najednou někdo dal barák, jakejkoliv a bez podmínek, tak vděčně poděkuju a podle okolností s ním naložím.
Když mi rodiče dají půlku baráku, ve kterém bydlet nemůžu, protože jak? Je to daleko, na vyplacení sestry nemám, zavázat se jí "obýváním její půlky", to bych fakt nechtěla, úplně ji vidím jak přijíždí na výroční kontrolu, jestli se o barák dobře staráme a vydává hodnocení... Prodat "svoji" půlku sestře, i kdyby ta o to náhodu stála, to mi přijde tak šáhlý.. prodávat rodičovský barák vlastnímu sourozenci, podle mě je to hnusný, mnohem radši jí ho dám a budu jí vděčná, že díky ní na něj nemusím myslet.
I kdyby ten barák byl můj celej, co s ním? Prodat celoživotní sen svých rodičů cizím lidem? Bydlet tam, když tam bydlet nechci a ani dost dobře nemůžu? Mít z toho "chalpu" a sanovat to z prostředků, které nemám, nemám na to,abych si držela dvě domácnosti a ani to nechci. Nutit třeba nejstaršího syna, aby tam bydlel? Podle mě to fakt je danajský dar.
Já vím, že bych k tomu domu cítila pietu a brečela bych, kdykoliv bych tam přišla a zároveň mi je protivnej už teď. Vážně nic, po čem bych toužila.