Máme za sebou odběr kvůli podezření na monukleozu. Protože je dítě - skoro 9 let - při podobných situacích (vyndávání třísky, koupání s pidi odřeninou, která pálí) dost hysterické, postupovala jsem následovně.
Upozornila jsem doktorku, že to nebude žádný med a že bude dítě řvát jako tur. Že si ho klidně podržím, ale že nás přijde do ordinace víc, protože dítě dělá karate a ne, že by mě zpacifikovalo, ale prostě ho nehybně neudržím. Dítěti jsem doma všechno vysvětlila – kdy, proč, jak. Věnovali jsme tomu docela dost času, ale nediskutovala jsem, jestli jo, nebo ne. Vědělo i o tom, že půjde s námi babička jako záložník. Dítě bylo OK v čekárně i v ordinaci, ale jen do té doby, než se sestřička dotkla jeho ruky (a to se předtím v klidu posadilo, vykasalo rukáv, nechalo si nasadit škrtidlo). Pak začalo šíleně ječet a kopat atd. V klidu jsem došla pro mamču do čekárny, vzala si dítě na klín, znehybnila nohy a ruce a sestra krev odebrala. Jekot byl šílenej. Pro nás je důležitý udělat to co nejrychleji, bez zbytečných obstrukcí. Zkumavky byly nejméně tři, ale po vpichu jehlou už byla pohoda. Dítě vědělo, že bolí jen vpich. Koukali jsme, jestli náhodou není krev modrá atd. Když jsme procházeli čekárnou, kde bulela polovina dětí, tak už moje dítě bylo v pohodě
a dá se říct, že bylo spokojené samo se sebou. Venku dostalo dárek, který jsem měla s sebou, za to, že to zvládlo. Chvilku ještě chraptělo, ale myslím si, že si žádný trauma do života neponese.
Je důležitý znát své dítě. Vím, že tohle snáší lépe, než přesvědčování.
Mimo jiné – mononukleoza se potvrdila, takže těch odběrů bude asi víc. Dítě to už ví a už si domlouvalo babičku na přidržení
.