To máš těžké, s tím stěhováním.

Mně by na domek na vesnici taky asi neužilo, a to jsem z menšího města.
Jako jedna věc je, že chceme ty své rodiče mít po ruce, kdyby něco, druhá, že i oni, ač stárnoucí, chtějí v životě ještě nějaké své věci - své přátele, kterých se nechtějí vzdát, své zvyky, své prostředí. K stáru je těžší to všechno měnit. Navíc třeba můžou mít pocit, že jak se jednou přestěhují, už ti budou hlavně na krku...

Exmanželova babička byla úžasná, strašně hodná ženská, ale konec života byl tvrdý... 80 km od své dcery, která ještě pracovala (a protože je vdova a její synové v té době měli manželky na mateřské, nepřicházelo v úvahu neplacené volno na péči o babičku, finančně by to rodina nedala). Babička se nechtěla stěhovat k ní domů, ač jí to bylo opakovaně nabízeno - tak tchýně jezdila k ní, co mohla, synové taky (ale jeden byl 200 km, druhý 80, takže to v reálu prstě bylo míň, než bylo potřeba). Navíc to byly vždycky "brigády na baráku".

Pak jsme přemýšleli, jestli by bylo bývalo lepší, kdyby se babička přestěhovala... a došli jsme k názoru, že asi ne. Bylo by to pohodlnější, ale ztratila by svůj domek, kočku, sousedy, faráře, přístup ven (pohybovala se s chodítkem a hodně těžce, tchýně bydlí ve 3. patře bez výtahu, babička by se stala de facto vězněm bytu). Získala by sice dceřinu trvalou společnost a pomoc, ale cítila by se víc na obtíž...

Je to všecko těžké. Právě takhle k stáru rodičů vidím výhody vícegeneračního bydlení, kdy jsou věci prostě zaběhnuté a děti nemusí nikoho "přesazovat"...