Nouzový režim umím, poslední dobou jsem nemocná pořád. Nejsme v domě rodičů, jen papírově, tchýňka bydlí na opačném konci města, ale taky toho má hodně, je jí 72 a stará se o svou mamku (92 let), takže pokud to jde, tak se po ní snažím nic nechtít, už takhle mi hlídá hodně, když jsme na terapiích, nebo jdu do lázní na procedury.
Chápu, že si to dětství musí vyřešit, potíž je, že on si to nikdy úplně nepřiznal, jak šílené to doma bylo, naučil se to vytěsnit a táta je v podstatě pořád na piedestalu (na rozdíl ode mně, mně bere jako tu, která nenávidí jeho tatínka) a nevím, jestli se k tomu odhodlá. Ale fakt nás to hrozně ovlivňuje, protože předvádí to, co viděl doma, ufff.