Měla jsem něco takového v nejbližší rodině. Raději k doktorovi nejít, než se dozvědět nepříjemnou pravdu. Natož pak se léčit.
Důsledkem bylo, že nemoc, která by se bývala dala aspoň zpomalit a některé její projevy tlumit, proběhla plnou rychlostí, v plné síle, a se strašnými dopady na nás všechny, nejen na pacienta samotného.
Bylo to pro mě strašně těžký, ale nakonec, poté, co jsem se poprala s tím, jak to mám tomu člověk za zlý a co tím způsobil i mně, mým dětem a tak, jsem dospěla k tomu, že se nedá svítit, tohle je právo každého - kdybych hypoteticky měla nějakou hnusnou diagnózu a hypoteticky se rozhodla se ji ignorovat, rychle si užít a pak umřít, taky bych chtěla, ať mi dají ostatní svatej pokoj.