Vnesu do toho dvoji vlastní zkušenost z dětství, tak to bude poněkud citově zabarvené a říkám ti to jen pro ilustraci, ne proto, že bych si myslela, že to tak je u vás apod..
Já jsem bylaasi dost podobné dítě jako tvůj starší syn, moje sestra jako tvůj mladší. V podstatěod narození sestry jsem věděla, že jsem nešikovná/líná/prase/neposlouchám/DUPU schválně(já ani nevnímala, že dupu a vůbec jsem nevěděla, jak mám chodit, aby s tím matka byla spokojená/ničím věci,protože si jich nevážím (bála jsem se víceméně cokoliv vzít do ruky,protože maléry přicházely jak šrapnely, naprosto nečekaně a při vší snaze). Malá sestřička byla roztomilé šikovné sluníčko a maminka z níměla radost. Jako dítě,když jsem byla doma s rodiči a sestrou,jesemsi připadal jako omyl přírody a tiše se nenáviděla.
Nešikovnost po mě zdědil syn, někdy z něj fakt rostu, ale když je nejhůř, vzpomenu si na svoj dětství. Kupodivu matka pro něj pochopení má, on už "čuně prasečí obě hnáty levý" není. Aspoň tak.
Ber to tak,že starší syn, i když je neohrabaný a ne tak miloučký jako malý, má jistě jiné přednosti, některé jsou třeba zřejmé už teďa jiné se ještě můžou projevit časem.
Přimlouvala bych se za něj, abys mu zkusila jeho nešikovnost odpustit,on nejspíš netouží po ničem víc, než se ti nějak zalíbit a být pochválený, jenže jeho pokusy hromadně dopadají přesně opačně.
Proto taky asi malému oholil hlavu, že už má jeho zjevné dokonalosti dost.