U nás se to hroutí tak asi poslední 3roky. To s těmi dary apod. to jsme s manželem pochopili velice brzo a řekli dost. Jinak byly vztahy celkem normální. My nikdy nechtěli po bráchovi nic, pořád jsme to nějak omlouvali tou "dálkou". Ono to nějak s nemocí otce začíná nabírat na grádech, protože on je kňoura největšího kalibru a pořád si na něco stěžuje - nám se zdá, že dětinští. Brácha se měnil tak nějak pomalu pod vlivem švagrové. A poslední 3roky to stojí úplně za prd. Když přijeli tak nám mamka taky pozvala na oběd, to komentoval můj bratr tím, že mi do očí řekl, že se máme, že si chodíme k mámě na oběd, kolik ušetříme, že nás živí. Vygradovalo to před dvěma roky, když zavolal, že potřebuje půjčit peníze a my zrovna dělali novou střechu, stř.okna a fasádu, tak jsme řekli ne. To jsem se pak dozvěděla, že nám otec dává peníze- což pravda fakt není. Máma naštěstí se mě a mé rodiny vždycky zastane, i tetičky, když jim moji nemožnost a vyčůranost popisuje. Mě do očí nic neřekne a tak se začínáme s manželem řídit heslem :"Po přízni řízni".