To je pro mě strašně divné. Když mi umřela kočka, měla jsem za ni smutek jistě půl roku. Neumím si představit si přinést za dva dny jinou.
Podle mě mrtvý přítel si zaslouží, aby ho ti, co ho měli rádi, oplakali.
U muže v rodině,když umíral pes, tak bylo srdcedrásajících výjevů jak housek na krámě, že bez něj nebusou umět "jít dál" apod.. Za týden už běželi dál s jiným psem a někdy mám pocit, že jediný kdo někdy postrádá "starého", jsem já.
Vůbec tomuhle nerozumím.