Ach jo, tak já s tebou taky solidárně brečím, ačkoli tě neznám. Když jsem musela utratit fenečku, která semnou 13let spala v posteli (a kterou jsem "rodila") a piplala, byla jsem taky zhroucená. Chápu to. Prostě prožít takovej kus života s živým tvorem, to prostě zanechá v člověku hlubokou stopu. Taky mi okolí říkalo, že se rouhám, když po ní brečím, že mám zdravé dítě a manžela-úplně mě tím vytáčeli. Jistě, že pes není ani dítě, ani člověk, ale ona se mnou prožila dlouhej kus života...
Nqpřed jsem si říkala, že psa už nechci...a za 3týdny jsem si pověsila na krk komplikovanou psí potvoru, navíc už obstarožní...a ted ho mám ráda taky, ačkoli povahou úúúpně jinej (navíc jiné plemeno) a fakt "dáreček" (neumí být sám, je zívislák, štěká sám, stále ho musí někdo hlídat), miluju ho strašně...někdy si říkám, že jsem v minulým životě byla pes.
Tak mnoho sil. Považuju za dobrý být s tím zvířetem fakt do úplnýho konce. Jako s člověkem...