Ano, to si říkám, ale jak píše Bb, tak to moc nefunguje. Kdybych tehdy za svým srdcem nešla, tak jsem ty děti mohla mít s jiným super chlapem, který by za to stál a moje děti by teď nemusely být nešťastné, že nemají kompletní rodinu a nemusely by tím trpět. A já se na to nemusela koukat.
Jinak mě zaujalo jedno dnešní téma, kde se píše, cituji:
"Jak zvládáte vy (protože mně se to moc nedaří) ten paradox "poučená nedůvěřivost vede k paranoie a zbytečným ztrátám šancí, zatímco důvěřivost zase k o to bolestivějším a dražším ztrátám na duši i majetku"? Je na to nějaký dobrý trik, jak situaci správně "vybalancovat"?"
Chtěla jsem na to něco napsat, ale po pravdě nevím, co, protože mám přesně takové pocity. Jsem poučená, nedůvěřivá a podezíravá a tím ztrácím šance na nový vztah nebo spíše se zbavuji možnosti to třeba jen zkusit z obavy, že zase budu trpět. A teď se s tím zrovna peru, protože prostě nevím, zda se vrhnout do života po hlavě a riskovat bolest a ztrátu nebo prostě být na poučená, podezíravá a ztrácet tu "naději" na něco nového. Toť otázka.