Je to jasné,o děti se v různých okamžicích bojí každý rodič(až na ty psycho vyjímky,pro které je dítě jen kus hadru,bohužel.Užírá vás ten strach někdy hodně?Mě v poslední době ano,začínám se čím dál víc bát o dceru.Je jí osm let,ale je vyspělá a vypadá na víc,většina lidí jí tipuje tak dvanáct let.Odmalička byla velmi obdivována okolím a každou chvíli jsem poslouchala ať si ji hodně hlídám.No a v poslední době jsem si s hrůzou všimla,že dcera velice přitahuje pohledy a zájem dospělých mužů,a v týdnu jsem téměř dostala infarkt,když byla s dětmi na hřišti kousek od baráku a přišla v doprovodu úplně cizího chlapa se psem,s tím že ji šel doprovodit,protože ona se chtěla projít s pejskem a pejsek bez páníčka nechtěl.Z toho jsem málem měla smrt,jen jsem lapala po dechu a neměla slov.Dceru odmala učím,že nikdy,za žádných okolností,s nikým nesmí nikam odcházet a to dokonce ani s lidmi které zná.No,samozřejmě jsem později udělala kvůli tomu kravál,doufám,že už mi podobný kolapsový stav nepřivodí.Ale když vidím,jak mlsně někteří muži koukají po mé malé holčičce,začíná mě přepadat čím dál větší strach,co bude,až jí bude opravdu těch dvanáct,patnáct...Dcera je zelenooká blondýnka s jemnýma rysama,velmi líbivá,a já se bojím,co když si ji jako mlaďoučkou vyhlédne nějaký magor a ublíží jí,znásilní,třeba proto že si bude myslet,že je mnohem starší než je(teda ne že by znásilnění dívky nebo ženy starší bylo o něco méně traumatizující).Nějak moc mě tyhle myšlenky začínají ovládat a nevím,jak je racionálně vyhnat z hlavy.