Sicese zde píše o zkušenostech s malými hokejisty, ale přidám trošku na odlehčení i zkušenosti s velkými.

Manžel v dětství prožil to co je tu popisované, pokud jde o časovou a později i finanční náročnost hokeje. V juniorech hrál extraligu a je pravda, že někteří kluci šli dál nejen díky talentu, nicméně on tvrdí, že i tak to bylo super a na nic nenadává. Proč to ale píšu. Rodiče byli daleko horší než děti, ale co je vtipné, manžel hraje dodnes, i když dnes už jen nízkou soutěž, ale ty rodiče těch stejných kluků chodí pořád a jsou pořád stejní. Prostě zrovna ten jejich "chlapeček" je pořád nejúžasnější, je to někdy až komedie. Nicméně ti rodiče se přátelí dodnes, stejně jako ti kluci - chlapi. Musím říct, že když jsem manžela poznala, když nám bylo těch -náct určitě to byla celkově banda nafouklých hokejistů, ale to spíš souviselo i s tím věkem. Dnes se s hodně chlapama z toho jádra stýkáme dál, už se svými rodinami. A já naopak zírám, jaké přátelské pouto těm chlapům vydrželo až do dnes. Jo a mají neuvěřitelně týmového ducha.