Ahoj. Ráda bych věděla, jestli je nějaká šance, že 34letý chlap dostane rozum sám nebo už není naděje. Jde o mého bratra. Měli jsme teď o víkendu dost velký konflikt. Cítím se blbě, protože jsem na něj byla asi dost hnusná, ale už mi ruply nervy. Jde o to, že brácha je na nejlepší cestě ke staromládenectví. Ne že by nechtěl rodinu a děti. To on chce. Jenže chce jen dokonalou ženu dle svých představ a takové podle mne vůbec nejsou. Pokud jsou, nevím jestli by měly zájem o mého bratra. Kdykoli o něj nějaká holka měla zájem, a nebylo jich zas nijak moc, tak na ní našel něco, proč "to" nejde. Teď v neděli jsme se dostali do sporu kvůli té poslední, na které mu hlavně vadí, že je svobodná matka a on neví, jak by zvládal cizí dítě. Podle mne bez problémů, protože naše děti i děti od sestřenky ho mají rády a chová se k nim báječně, dokonce si občas bere mého syna na prázdniny na chatu, na výlety; dost si rozumí, mají podobné zájmy. Tohle je prý ale něco jinýho, protože by to dítě měl doma pořád. Co s ním? Mám to vzdát a přestat se zajímat o jeho život? On se pořád chce radit, jako co si myslím, ale když mu to říkám, tak s tím stejně nesouhlasí. Já nevím co čeká ve svém věku, navíc není ani žádný manekýn, ani není žádný boháč, je introvert, nemluva, na cizí lidi působí spíš negativně. Manžel mi říká, ať ho nechám být. Jenže když se sám ptá, tak mu odpovídám. Asi bych se příště měla spíš kousnout do jazyka a nechat ho, ať je teda sám, když mu žádná není dost dobrá, jenže je to brácha a mám ho ráda. Co dělat?