Ten pocit znám, když je toho na člověka moc, chceš někam zalízt a brečet, nebo být někde sama a křičet, a okolí si myslí, že čím víc toho na tebe navalí, tím víc sneseš. Trpíš jako Prométheus, kterýmu orel každý den přiletí vyrvat játra a myslíš si, že to ostatní vidí, nebo aspoň ocení tu statečnost, ale oni mávnou rukou "pche, no co, játra, dyť to nebolí."
Musím napsat, že tě obdivuju, co všechno zvládneš. Opravdu. Funguješ tam, kde by to jiní už vzdali, u mě seš hrdinka, protože bojuješ každý den, den za dnem, zvládáš všechno, co na tebe život navalil a zvládáš ještě víc,a seš tak silná, že se ostatním, co konzumují pohodlný život, ani nezdálo. Ostatní si ve své slabosti problémy uměle vytváří, aby nějaký měli, ty musíš denně řešit problémy, abys přežila a aby tvůj syn měl fajn život, protože ses rozhodla, že to tak bude.
I hrdinům občas dojdou síly, jsou to totiž jenom lidi. Slunce, přeju ti aby se k tobě brzo vrátila síla, se kterou jsi to zvládala doteď.
A nakonec, někdy je potřeba prásknout do stolu, sesypat se a rozbrečet, aby ostatní viděli, že nejseš nekonečná. Někdy je lepší ukázat, že už nemůžeš a o pomoc si říct, nečekat až se někdo zeptá. Možná se potom věci pohnou.