Já bych právě řekla, že Páťa je moje zlatíčko. Strašně hodnej. Kdyby to bylo na něm, tak se mi celej den ukáže jen když má hlad nebo žízeň.

Mě spíš sráží ten lidský přístup. Tady vědí, že mám syna postiženého. Každý sen ho několikrát tahám do schodů a oni jsou schopný se se mnou hádat i o místo na parkování. Ať jsem zaparkovala kdekoliv bylo to špatně. Já jsem tady přeci (dle jejich) slov jen podnájemní, takže je budu poslouchat.

Pak jdeme do dětské cukrárny a já vidím, jak se na Páťu jiné děti domlouvají, že ho budou trápit nebo že jdou pryč, ať si tam je sám. Přitom on si v koutku sám hraje. Ty jejich rodiče to poslouchají a ještě je v tom podporují.

On nemluví. Místo toho vydává takové spíš jako skřeky. Snažím se ho učit různou alternativní komunikaci pomocí fotografií. Jenže to je zase ono. Já bych potřebovala přímo vidět, jak to všechno dělat. Oslovila jsem ranou péče v APLE, kde se zaměřují na autismus, ale do této oblasti oni nejezdí. Jezdím do třech speciálně pedagogických center a nikde mi nejsou schopni poradit. Teď 1. jedeme do SPC pro sluchově postižené, kde by mi měli poradit, jak se zaměřit na rozvoj pasivního sluchu. Teda aby on rozuměl mě. Do dneška nemáme logopeda, který by syna přijal. Všude jim něco vadí.

Páťa taky navštěvuje stacionář, kde je 4 hodiny denně. Zatím mi doma zůstává mladší, který má také zdravotní problémy, ale už byl přijatý do speciální školy a od září by měl nastoupit.