já si to uvědomuju, logicky a rozumově si dokážu odůvodnit to,co se stalo, beru to, a vím, že to mohlo být o moc horší.taky vím že bych nechtěla postižené dítě jen kvůlu mé ješitnosti...chápu,že to nebylo v pořádku proto to odešlo...tohle všechno rozumově zvládám. ale citově vůbec. strašně to bolí, až tak že fyzicky..jako by se ve mě všechno trhalo... brečím tak, že si zasekávám nehty do nohou až do krve jak moc to bolí. pocitově to vůbec neberu a nechápu a nechci přijmout. nechci se s tím smířit a nechci to prožívat a odmítám to.

je to trochu srozumitelné?:)