Cítím se stejně, jak zakladatelka píše, ačkoli jsem žádným takovým traumatem díky Bohu neprošla, ten popis je moc dobrý, přesný. Ta únava z všedních věcí, potřeba spánku, vše dělat z donucení a jaksi automaticky, přitom chuť do života je, jen energie ne, a kde ji vzít, proč to nemůže být jako dřív...Též to na mě dosedá nejvíc doma,když se něco děje, někam jedu(sama), je to mnohem lepší, až mě to též překvapilo. Dojít na nákup, pro dítě do školky - bývá nadlidský výkon. Cestu z toho nevím. Jak píše Fisperanda, snad by mohlo fungovat prosadit si pravidelně celý den jen pro sebe (nebo aspoň půlden), ale při dětech, práci a muži po těžkém úraze je to dost nereálné. Asi jde o dlouhodoubou nálož odpovědnosti za všechny a všechno ve svém okolí, kdy nevnímáme žádnou možnost pauzy, kdy nikdo nebere ohled na potřeby naše. Člověk je jako stroj, který NESMÍ přestat jet na plné obrátky a dobře si to uvědomuje, očekává se to od něj, a představa, jaké by byly důsledky toho, kdyby klekl...Sám sobě se vzdaluje, nemá čas vnímat vlastní život, leda z odrazů životů těch druhých, ale to nestačí, vnímám to jako odcizení. Jediné řešení je asi v radikální životní změně, ale to není pro každého v dané situaci možné.