Pocitu ani depresi neutečeš žádnou aktivitou. Můžeš se sedřít k smrti, padat na hubu, ale tím nezadupeš to co Ti chce tělo říct.
Za každou cenu se zaměstnat funguje jen na dobu toho zaměstnání a vytlačení.


Když mi umíral táta, byla jsem děsně "statečná", nechtěla jsem se tomu poddávat, pořád jsem něco dělala.
Ale stačilo na chvíli polevit, a stejně mě to dostalo. Chvíle, kdy umývám nádobí...a slzami si solím dřez, chvíle, kdy spím, a budí mě sny, z nichž vzlykám nahlas...

Ani 200 km chůze denně Ti nepomůže utéct před tím, co tě trápí.
Jediná cesta je-přijmout coíi se stalo, i se všemi důsledky, i s tím, jak se cítíš a jaké problémy Ti to dělá.
Pouhou vůlí se ještě nikdo z těžkých psychických stavbů nedostal.

Přeji hodně síly k přijetí své situace. Nemáš to lehké.