s prvním synem jsem byla na udržování od 21tt v nemocnice na periJIPu a narodil se v 36+2 plánovaným císařem, neb už doktoři nevěděli co s náma, aby se to náhodou ještě neposralo,málem jsem umřela na anafylaktiký šok, bylo to strašné a určité následky mám dodnes. Další dítě jsem nechtěla mít, pak jsme to "riskli" a i když těhotenství bylo lepší, tak i tak jsem měl dost velké problémmy a málem jsem se "zbláznila" a strašně jsem si vyčítala, že jsem to dopustila a tomu malému drobečkovi jsem už v břiše způsobila trable, protože riziko, že se budou problémy opakovat tu vždy je a taky se opakovaly,ale naštěstí v mnohem menší míře. měla jsem veliké štěstí, že děti jou OK (ale i tak máme spoustu malých problémů, z kterých naštěstí ale děti vyrůstají, nejsou to "diagnozy" a i ekzémy a alergie se zlepšily). a jsou to úžasní parťáci a že mi i dětem navzájem bylo dopřáno, i když jsem si všechno přála prožít jinak

momentálně jsem se dozvěděla, že NEMÁM rakovinu prsu, před vyšetřením jsem se zařekla, že moje občasné (ne)smyslné touhy po dalším dítěti, "normálnímu" těhu obětuju tomu, abych svoje 2 už narozené děti mohla vychovat. samozřejmě to je blbost, ale v posledních pár týdnech jsem s znovu psychicky sáhla na dno. Budu ted sledovaná na mamologii a uvidíme...snad to bude ok je mi 30 a docela se bojím a bojím se vystavovat tělo hormonální bouřím těhu a kojení a tak ale je to všechno čerstvé