zvykla by sis, mám to stejně...mám 2bratry, vlastně 3, s malejma chlapečkama/velkejma mi to jde samo (rozumím těm hrám, rozumím mentalitě)...a proto mi bylo jasný, že určo budu mít holčičku...a mám ji. Taky jsem si vždy přála mít 3kluky, viděla jsem se, jak je budu nahánět a sundávat ze stromů...naopak holčičí knourání mi lezlo vždy na nervy. Už když jsem čekala miminko, cítila jsem, že to bude holčička a ačkoli jsem do porodu nechtěla pohlaví znát, bylo mi to jasne.
A ted mám tu holčičku, pořad na hřištích tíhnu k chlapečkům, ale moje dětátko je moje dětátko, určitě není náhoda, že mám přesně tu uknouranou něžnou bytůstku, která si 4x týdně lakoje nehýtky (nemá ještě ani 5let)...jo jo, je to trochu jinej svět, ten holčičí, ale už ted spolu s dcerou můžem chodit na kafíčko...vše má něco do sebe. Akorát u nás právě ted nastává přesně to, čeho jsem se "bála", malá začíná být "tatínkova". Zdá se mi, že vždycky nakonec ty holčičky nakonec víc lnou k těm tátům, že ten vztah táta-dcera je naprosto vzácnej a záviděníhodnej, ačkoli nějak "správnej"...sakra, to jsem se ňák rozkecala