Podařilo se mi změnit svůj život, hlavně ten "vnitřní", myslím, docela hodně. V osmnácti, když jsem se stěhovala z domova, jsem byla nerozhodný uzlík nervů s nulovou sebeúctou a sebevědomím. Skočila jsem kolem krku prvnímu chlapovi, co šel kolem a stál o mně.

Pak jsem prožívala jakousi opožděnou pubertu, předstírala jsem, jak jsem v pohodě a myslela jsem si, že to je to sebevědomí. Chodila jsem nějakou dobu k psycholožce, naučila jsem se uklidnit a uvolnit a od tý doby se to pomalu začalo zlepšovat. Po boku lehce uzurpátorského partnera jsem našla svoji sebeúctu a krapet sebevědomí, to mi dorostlo časem, když jsem se dala dohromady se svým současným mužem díky jeho laskavosti a respektu. Vždycky si vzpomenu na citát z MY Fair Lady: "Rozdíl mezi dámou a holkou z ulice není v tom, jak se která z nich chová, ale jak se lidé chovají k ní."

Vždycky jsem si myslela že jsem spíš ošklivá, nějak mě v mé původní rodině nikdo neujišťoval o opaku. Taky jsem si vždycky připadala tlustá. Když se podívám na fotky, byla jsem normální holka. Vzhled a "tloušťku" jsem řešila tak nějak průběžně. Úsměvné mi přijde, že tu váhu řeším roky, a teď, když mám 90 kilo a tlustá tedy opravdu jsem, jí mám u zadku. Cítím se líp než s 60 kily v šestnácti.

Nedávno jsem narazila na slovo sebeláska - nedokázala jsem si definovat, jaké konkrétní projevy zahrnuje. Uvědomila jsem si, že u mě neplatí biblické "miluj bližního svého jako sebe sama", protože sama sebe nemiluju. Tak jsem se na sebe začala dívat jako na nějakou kamarádku - řekla bych jí, ať tohle dělá nebo nedělá? Ať si tohle nechá líbit? A nějak to funguje Ale je to velmi dlouhodobá záležitost. Ale stejně jsem za to moc ráda