Když se na sebe podívám objektivně, vidím normální docela úspěšnou a docela fajn ženskou, ani cholerickou, ani hysterickou, docela pragmatickou, ochotnou pomoct. Nepovažuju se za krásnou.
Jak to ke mně manžel má ohledně vzdělání a úspěšnosti, nevím, pomáhal mi, abych mohla při dětech dokončit VŠ, "vidět", že by mu to vadilo, to není. Nebo spíš jsem si já nevšimla, já to tak nebrala, nedělalo mi nikdy problém, pro mne byl rovnocenný partner, já uměla jedno, on druhé, doplňovali jsme se. Ale pak v určitých chvílích "pravdy" tam ty náznaky od něj byly, zjistila jsem, že mu to prostě problém dělalo. Jsme spolu téměř 30 let. A taky býval na mě hrdý.
Já si nenalhávám, že jsem pro něj nebo jiné muže moc dobrá...naopak potřebuju, abych sebe samotnou neviděla moc přísně