Přidat odpověď
Měl by se víc zapojit otec, měli byste mít jednotný výchovný přístup.
Já jsem taky v pubertě lhala, když jsem měla strach, že bude průser, že provalení průšvihu mamce ublíží... To lhaní nesvědčí o ničem. Moje dcera ví, že lhát nemůže, protože to na ní každý hned pozná. Byla by blbá, kdyby přesto lhala. Ale většina pubošů lže nebo minimálně mlží.
Napadlo mi, že má asi "existenční" obavy. V tomhle složitém životním období a složité rodinné situaci se vám brzo narodí dítě vlastní, má možná strach, že ji ty a táta odsunete na vedlejší kolej, že ji přestanete mít rádi. Když jsem porodila a přišla za mnou na návštěvu moje tehdy 13letá chráněnka (má děsnou rodinu, hl. otčíma) viděla jsem, jak se klepe strachy, že už o ni nebudu stát. Normálně skoro brečela strachy.
Zkus mezi výchovné metody zařadit víc chválení. Každý den si najdi něco, klidně kravinu, co je automatická), za co ji pochválíš. Nemusíš to dělat přímo, aby to nebylo tak okaté. Možná bude účinnější, když ji pochválíš partnerovi, když "si budeš myslet, že to neslyší" -neboli, když budeš vědět, že to slyší, ale ona bude myslet, že nechceš, aby to slyšela. Prostě jen tak občas prohoď: Anička mi dnes udělala radost, sama vynesla koš. Nějak se snad lepší, napsala úkol bez remcání a správně, normálně jsem valila oči... A hlavně ji nekritizuj, když to může slyšet nebo se toho jen domyslet. Ulev si tady nám, kámošce v kavárně..., ale ne tam, kde je ona, byť ve vedlejší místnosti. Vyzkoušej to, prosím a dej vědět, jestli ti to taky funguje.
Předchozí