Malec, je mi jasný že v kolemporodních hormonech to pro tebe není jednoduchý.
Ale tvůj manžel má pravdu, takhle začínající puberta (i pokračující) klidně může vypadat. Když na to koukneš ze strany té malé, tak ona má teď v hlavě binec, JEJÍ hormony dělají daleko šílenější věci než ty tvoje, a neumí si s tím poradit. Ve chvíli, kdy čekáš mimino, může být ještě nejistá tím, jestli nebudeš dělat rozdíly mezi vlastním a nevlastníma (a i proto může být ten výkřik "ona není naše matka").
Moje vlastní dcera v tomhle věku dovedla říkat, a vlastně občas stále dovede, ale na tom samým začátku mi to nějak připadalo horší - dovedla říkat strašně bolestivý věci, vždycky se uměla trefit do slabýho místa, kolik jsem kvůli ní vybrečela slz a ještě asi vybrečím.
Jedinej recept, kterej mám, je snažit si to nebrat osobně a pamatovat, že cokoli v tomhle věku říkají, je způsobeno jejich vlastníma hormonálníma a citovejma bouřema, kterým se nedovedou bránit. A vydělit to dvaceti. A snažit se být v klidu a stabilní a pevná, protože ve skutečnosti pro ni, bez ohledu na to, že nevlastní, jsi důležitá jako pevnej a stabilní jedinec, na kterýho je spoleh.
Tak zkus vydržet. Nemáte to lehký ani jedna.