Já se teda nechci hádat, ale myslím, že celodenní péče v internátu vyjde rozhodně dráž než chůva. Mohla to být i nějaká osoba v důchodu, která by se velmi dobře postarala. Sama nemusela mít ani vnoučata a mohla jim v podstatě nahradit chybějící vztahy v rodině. Ale to je teď už jedno, protože to už se stalo a teď je třeba řešit situaci, která je teď.
Rozhodně bych nelítala od psychologa k psychologovi. Někdo tu psal o terapii pro celou rodinu, to si myslím, že by mohlo být řešení. Tady se totiž řeší jen ta jedna dcera, ale problém máte evidetně všichni.
A tak nějak celkově mi z těch názorů na starší holčičku přijde, že už je předem odsouzená. Je neschopná si najít kamarády. Na nové škole jí to moc nejde, nevžila se tam. No a co? Kolikrát ani "děti z normálních rodin a bez nějakých logopedických vad" se nedokáží začlenit do kolektivu a musejí i přejít na jinou školu. Poznámka o tom jak se jí smějí, že smrdí a vlastně je to její vina, že nedokáže používat deodoranty. No já nevím, které dítě v 11 letech dokáže myslet na to, že se má ráno nastříkat. Tam bych se jí snažila pomoct jinak. Ale celkově to bude o tom, že se tam nedokázala začlenit. Navíc měla v životě moc změn, žádnou jistotu. A pokud je od 6 let bez mámy, tak si to rozhodně pamatuje. Naše 5 letá neustále mluví o tom co se stalo našemu pejskovi, když jí byli 3 roky. Začala o tom mluvit půl roku poté, taky jsme si myslela, že jsme to zvládli, že si to nepamatuje a není to pravda. Teď má období kdy to zase prožívá a kolikrát o tom mluví denodenně se slzami v očích.