Už matku nemám, ale kritizovala do doby, kdy za a) jsem se kritizovat nechala (a přidávala munici obhajobou a vysvětlováním), za b) jsem se za podobné věci v sobě kritizovala taky, resp. jsem byla v dané oblasti nejistá, za c) jsem i já kriztizovala ji, mj. za její kritiku

Fakt pomohlo to, co už to napsalo pár přede mnou: ona může mít jiný názor a klidně může kritizovat. Její postoj MĚ nijak neohrožuje. Nemusím se obhajovat. Odpověď "prostě proto" je stejně legitimní jako jakákoliv jiná. I odpověď typu" mami, myslíš to asi dobře, ale já taky. Kritizovat umím stejně dobře, jako ty, a najít na tobě sto chyb taky. Mám začít?". Tak nějak to proběhlo u nás, jako byl to delší proces, ale skutečně mi do čehokoliv mluvit přestala a mou mateřskou kompetenci uznala. A kritika ustala, prostě nebyl příjemce.
Zemřela, když bylo synovi 9 měsíců, takže jak "by šel čas" neprověříme. U otce podobné, toho mám stále a ten už mě ve všem jen podporuje