Já bych to moc neřešila, jestli syn jinak prospívá.
Já byla to "nejedlé" dítě a dodnes si z dětství jako jednu z nejvýraznějších (a nejhorších) vzpomínek pamatuju, jak jsem musela sedět u stolu, dokud nesním, co mám na talíři. Nebyla jsem to fyzicky schopná polknout, ale neodpustili mi to.
Taky se z hubené tyčky stala rozežraná machna, která celý zbytek života bojuje s tím, aby si udržela aspoň jakžtakž přijatelnou váhu.
U dětí se snažím tuhle chybu neudělat, dcera např. měla období, kdy nejedla skoro nic než bílé jogurty, no tak jedla bílé jogurty. Dneska je jí deset a nijak se to neprojevilo ani na zdraví, ani na vzhledu (jen na tom, že je pořád hubená, kdežto já v jejím věku jsem už začínala kynout).