Bez ohledu na pohlaví, mít partnera s dětmi z předešlého vztahu, prostě těžší je. Není tvou starostí jen partner sám, ale k tomu partnerovi prostě nedílně patří i nějaké dítě... a to dítě je samostatná osobnost a prostě Ti nemusí sednout, taky nefungují ty mechanismy jako u biologických rodičů, kdy přirozeně od začátku vzniká láska a naladění na to dítě, které pak pomůže překonat i situace, kdy je robátko na odstřel.
Taky se pak takovému partnerovi hledá v soužití s cizím dítětem jeho pozice v rodině... že je partner matky, ale není otec a nemá otcovské hlasovací právo, co se týká věci dítěte, se kterým třeba sdílí domácnost... třeba u nás to bylo tak, že "kompetence" v mé výchově měla jen mamina... otčím si musel najít své místo ve smečce... své dceči otcem byl se vším všudy, ale kolem mne coby vyženěné dcery prostě nutně určitým způsobem "musel opatrně našlapovat".
A Třetí věc je pak vztah toho samotného dítěte k tomu novému partnerovi. Netvařme se, že samy děti občas toho člověka nedráždí. Já jsem taky byla určitě z pohledu otčíma na zabití, řekla bych, že nejhorší bylo někdy kolem mých 8-12 let.
Ale u nás tedy ten happyend je. Oboustranné přijetí a už dávno ve vztazích pohoda.