Četla jsem na blogu novinářky Petry Procházkové:

Moje afghánská příbuzná nemá ani PIN, ani řidičák.

Z našeho pohledu je to týraná žena – nikam nesmí, peníze jí přiděluje choť despota, který ji občas i uhodí, je stále těhotná a kojí, vaří, žehlí a tváří se cudně. Na jiného muže než vlastního nesmí pohlédnout, zato se může téměř neustále dívat na televizi (já už ani nevím, jak vypadá), těší se s dětmi, má dlouhé, červeně nalakované nehty a pod burkou je dokonale upravená (každý týden prosím na kolenou rodinu, aby mne nechala si alespoň opláchnout vlasy). Neví nic o důchodovém připojištění, neumí vyměnit kolo na dálnici D1 za plného provozu, neví, jak se zachovat, když vám přivezou namísto objednaného uhlí-ořechu nepoužitelný prach.

V Afghánistánu se o vše stará muž (ten můj se dokonale integroval a dal mi svobodu.. tu zatracenou svobodu). O válku, zásoby střeliva i paliva, o to, koho bude rodina volit, jaké se pořídí auto a kolik bude mít kol, které dítě dostane výprask, která z dcer se za koho vdá, zda rodina souhlasí s přítomností cizích vojsk. Musí zajistit, aby bylo za co koupit rýži, aby manželka měla na sobě více zlata, než choť souseda, aby děti chodily do slušné školy a bylo na platby učitelům. Afghánský muž se v případě střelby před manželku postaví, aby se změnil v průstřelnou vestu. V době relativního míru se ve čtyři ráno pachtí do práce, tlačí obrovskou káru naloženou zbožím, které se bude snažit celý den v žáru slunce prodat.

Afghánský muž je zpravidla velmi štíhlý až hubený. Afghánská žena bývá někdy korpulentnější a tvář mívá uhlazenější. Její úděl je vznešený: rozmnožuje se, stará o krmi a děti a ve zbylém čase se šlechtí.

Jednou se mě má příbuzná ptala, co se stane, když se u nás lidé rozvedou. Vysvětlila jsem jí podrobnosti. Nelíbilo se jí, že všechny děti dostává žena. Prý půl na půl… „Ještě…“ váhá s otázkou. „Ještě jsem se chtěla zeptat, kdo ti pak dává peníze, když seš zase svobodná?“ Zachřestila sestavou zlatých náramků a náušnic. Zamyslela jsem se. Dlouze. Pak jsem se ťukla do svého emancipovaně unaveného čela čela: „No, musíš pracovat přece!“ „To bych u vás žít nechtěla,“ prohlásila. Oběma se nám ulevilo.
http://www.lidovky.cz/prochazkova-hymna-emancipovane-evropanky-fiy-/ln_nazory.asp?c=A110924_121208_ln_nazory_kim

Uznávám, že Afghanistán je trošku extrém, ale představuju si, že to tady ženy měly někdy do 20.stol. podobně. O všechno se staral chlap