Vlad,
moje babička měla h odně podobný životní osud. Teď je jí 89 let a stále je plná elánu a život se s ní fakt nemazlil. Pocházela z chudé rodiny a ve 12 letech už musela jít sloužit.
Těsně před svatbou (týden) (byla těhotná) jí Němci zastřelili budoucího muže,takže zůstala sama s dítětem a stále sloužila. Pak se nějak seznámila s dědou,vzali se a ona porodila další 4 děti. K tomu měla dědu,který byl sice jako děda fajn,ale jako manžel-parner stál za starou bačkoru. Taky měl tu představu o tom,že žena patří k plotně,k dětem a do postele. Babička celý život hodně pracovala,aby uživila děti. Jídla bylo po válce celkem málo,tak raději dala dětem,než sobě a přesto,jak s ní děda zacházel se o něj postarala do jeho smrti a měla ho ráda i když jí fakt terorizoval.
Ptala jsem se jí,proč se s dědou nerozvede a ona mi řekla,že by nevzala dětem tátu. Podotýkám,že všechny děti už dávno měli své rodiny.Moje babička je strašně hodný člověk. Fakt si nikdy na nic nestěžuje a je ráda na světe. Je to dáma,která do loňského roku odmítala nosit hůlku,protože není žádná stará baba a konečně si na stará kolena může dopřát všeho co celý život nemohla.
Ještě bych chtěla říct,že,když byla malá,tak doma vládl železnou rukou její tatínek a ona měla tak nějak v sobě,že chlap se musí poslouchat. Pro mě nepochopitelné,ale tehdy to tak asi fungovalo.