Když jsem se před sedmi lety rozváděla, opravdu jsem si chtěla vzít zpět své dívčí jméno, nějak jsem neměla chuť nechávat si jméno někoho, komu jsem nakonec nebyla "dost dobrá"... Odradily mě od toho dvě věci - jednak můj otec začal mít pocit, že když nemám manžela, zase má povinnost se starat (a kdybych získala zpět jeho příjmení, bylo by to psychologicky ještě horší). Druhá byla, že bych se jmenovala jinak než moje děti. Mluvila jsem o tom se sousedkou, učitelkou a výchovnou poradkyní na učilišti, která se setkává s hodně problematickými kluky a řeší leccos, včetně drog... a ta mi řekla, že bych nevěřila, kolika těm klukům vadí, že se jmenují jinak než máma (i když většina z nich k tomu přišla oním "máma se znovu vdala", méně pak "dítě se jmenuje po otci, který si mámu nevzal" - myslím, že "máma s tátou nakonec odmítla mít společné i příjmení" by mohlo být ještě horší) a jak moc to ti patnácti až devatenáctiletí habáni řeší...