Podívej, asi takhle - já bych ve svém věku plánovaně těhotná nebyla, představovala jsem si to trošku jinak - stejně jako píše Skramuška - nenávidím ten pocit, že jsem na někom zcela závislá. Přestála jsem si toho víc myslím ve svých sedmnácti než dost, v patnácti jsem víceméně odešla z domu kvůli násilnickému otci, od té doby se protloukám - nejdřív bydlení po známých, příbuzných, do toho gympl a standartně několik brigád, právě proto, abych nebyla závislá. Všechno se mi začalo dařit, prospěch vynikající, dlouhodobá práce, vážný vztah, společné bydlení - a hele, dvě čárky.

Dobrý, no... přítel naštěstí naprosto spolehlivá a podpůrná reakce, nicméně - on je ve věku mých rodičů, nevím, nevím, jak by to zvládl (při dnešním standartu, kdy kluk dřepí doma do třiceti a do čtyřiceti si užívá) dvacetiletý kluk. My plánujeme v nejbližší době svatbu, protože potřebuju zplnoletit a navíc, pro mě je to právní ošetření určité ekonomické jistoty. + fráze, že peníze nejsou nejdůležitější jsou hezká věc. Ale? Přítel má byt, auto, stabilní příjem. Zároveň má dítě ve střídavce, takže vím za tu dobu, že se o něj umí postarat. Pokud by nastala jakákoliv situace, kdy bych musela jeho byt opustit, mám jistotu, že se můžu nastěhovat k dědovi, kde jsem taky chvíli žila.

Škola. Budu chodit skoro do porodu, pak individuál, což bude samozřejmě daleko náročnější. Je fajn podadat si miminko na návštěvě, ale když je půl noc, ty se učíš, aby tě nevyrazili ze školy a mimi ne a ne usnout, řve, křičí... a ty ho nemůžeš "vrátit"... sama se toho trošku děsím. Na VŠ už snad bude odložitelné.

Zvládnout se to dá, věřím, že to zvládnu - potkali mě větší katastrofy, fakt - ale je to mnohem, mnohem náročnější. Zvaž pro a proti, romantické představy a růžové brýle radši pryč... Hodně štěstí