Tak patřím mezi ty, kteří se něčím podobným měly starosti. U prvního jsem byla celkem v pohodě, přesto, že to bylo nárošnější miminko a pořád ještě v 5letech jsem z něj vyčerpaná. Ale ještě jsem bydlela blízko svých rodičů, ve svým rodným městě. S druhým dítětem bylo přestěhování na vesnici do nového prostředí, problémy se starším sourozencem, který žárlil a měl zdravotní problémy s vyprazdňováním. Manžel do večera v práci. Obě babičky zaměstnaný a sourozenci žádný z obou stran. Nakonec jsem se z toho dostala, syn se uzdravil, teď si spolu už pohrají (5 a 2r), i když křik a hádky jsou stále Zvykla jsem si, dnes bych se do bytu nevrátila, snad jen ten ruch města a větší společenský vyžití mi chybí a zima je tu horší, ale naštěstí to nemáme tak daleko. Našla jsem si tu bezva kamarádku a nějaké další známé a snažím se si mateřskou užívat. Zjistila jsem, že jsem nerada sama, nejsem nějak extrémě společenský tvor, ale mám potřebu s někým být. Samotná s dětmi jsem nerada. Hlídání mám mizivě, o tom, že bych nastoupila někam dřív do práce mezi lidi nebylo možné. Potřebuju mít minimálně 2-3 návštěvy týdně a na jeden den ujet do města. Tento týden jsem ale trochu krizi propadla, manžel dostal v práci novou funkci a jezdí domů až večer, ta kamarádka má méně času, protože začala pracovat a nějak i začíná období dovolených, takže kolem nás je hodně kamarádek teď mimo. Pomáhá mi občas si přečíct nějaké ty diskuze tady na rodině, že lidi řeší mnohem větší průsery a problémy, že ten můj je vlastně malicherný. Mám přes debou poslední rok či trřičtvrtě roku mateřské, když najdu novou práci, protože jsem dostala šanci na hlídání. Tak bych si ho asi měla užít. Pak to bude masakr, jedno ve školce, druhé ve školce, dojíždět za prací, velký barák na starost.