Máme tři děti ve věku 13, 12 a 8 let. Oba jsme s manželem VŠ, oba pocházíme z rodin, kde se kladl na výkon velký důraz, víceméně za známky jsme bývali biti, praktikovaly se tresty typu zaracha a podobně. Ze srdce jsem to nesnášela a svoje děti vychovávám dost odlišně. U dcery a staršího syna je všechno v pořádku, oba se učí velmi dobře, jsou na osmiletém gymnáziu, zvládají školu s vyznamenáním, aniž by se museli nějak extra snažit. Oba jsou hodně nadaní, hrají na hudební nástroje, syn dobře sportuje. Nejmladší synek měl vleklé zdravotní potíže, těžké těhotenství i komplikovaný předčasný porod. Má poruchu učení a chování. Učení mu nejde, všechno potřebuje vysvětlit pomaleji, museli jsme dokonce změnit školu v přátelštější, moc se snaží, je tvůrčí, kreativní.

Jenomže mí i manželovi rodiče jsou z něj "zklamaní" a bohužel to dávají najevo. Např. děti mají v krátkém sledu po sobě narozeniny. Starší děti dostali od prarodičů dárky typu notebook, kolo, synek dostal čokolády a reklamní tričko. Naštěstí je natolik prostý nenávisti a závisti, že i z toho měl velkou radost. Má drahá sestra se dokonce vyjádřila, že neví, co mu má koupit, protože on je takový "hloupoučký" a "akademik z něj nebude", manželovi rodiče narážky typu "no, knížky určitě ne"... Na dovolenou do Francie na památky rodiče vzali jenom starší děti, protože "pro něj to není". To už ho mrzelo, vyrazili jsme aspoň do Vídně. Babičky a dědečkové se rozplívají nad krásnými a chytrými dětmi, nechávají si kopírovat vysvědčení a synka úplně odstrkují, což on rychle vycítí a je pak zklamaný a nevěří si...

Přitom je to moc hodné a vnímavé dítě, všechno ho zajímá, zjišťuje souvislosti, zajímá ho svět, je moc manuálně šikovný, krásně maluje, vyrábí... jsme šermíři, pomáhá mi se šitím kostýmů, je vynalézavý. Ale to nikdo nevidí. Zrovna přestavujeme dům, aby měl každý svůj pokoj a moje matka mi řekne, že synek by mohl klidně spát s námi v ložnici, vždyť on pokoj na studium nepotřebuje... :-( Je mi to tak líto, když se ohradím, tak to nemá žádný účinek...